Norská anabáze Roman Miklík

06.10.2010 20:21

Norská anabáze Roman Miklík

Dne 19.8.2009 -31.8.2009 jsem se vydal stejně, jako minulý rok, s babičkou a dědou do Norska. Přesněji do Aure, které se nachází v Trondheimfjordu. Celá cesta z Tišnova do Aure trvala až do rána 21.8. Jeli jsme přes Prahu, pak do Německa. V Německu jsme se v Rostocku nalodili na trajekt, který nás převezl do švédského Trelleborgu. Odtud jsme se vydali na dlouhou cestu do Aure, která zabrala ještě den a noc. Projížděli jsme skrze malé dědinky,lesy a nádherné zelené louky. Norská příroda na nás dýchala ze všech stran a věřte, že mi připadala ještě mnohem krásnější než v pohádce.
Příjezd do campu provázelo nehostinné počasí. Bylo zamračeno a jemně poprchávalo. Nebylo to příjemné, ale v tu chvíli mi to vůbec nevadilo. Rozhlédl jsem se kolem sebe, zhluboka se nadechl a nasál tu nepopsatelnou vůni. Přesně takto jsem se s tímto místem přivítal minulý rok a teď se mi zdálo neuvěřitelné, že jsem zase zde. Říkal jsem si, že ten čas strašně letí.. Během dopoledne se počasí trochu umoudřilo. Byl jsem rád, že nám umožnilo vyrazit na vodu. Našemu prvnímu pohledu na vodu předcházel poslech pravidel a jiných různých důležitých informací, týkajících se lovu na moři. Po přednášce majitele campu se rozdělily lodě, nalil benzin do nádrží a nastal zdlouhavý zmatek okolo vypůjčení náčiní. My s dědou jsme měly vlastní vláčky, a tak jsme si vypůjčili jen pilkry.
Po výborném obědě, který nám babička uvařila, jsem sbalil dědu a donutil ho, aby vyrazil se mnou na vodu. Osvědčená místa z minulého roku jsem vyhledával jako první a naváděl dědu skoro přesně jako GPS. Orientoval jsem se podle skal podél břehu nebo stromů, které mi zůstaly v paměti díky nějaké jejich zvláštnosti. Pamatoval jsem si téměř přesně každé pohledy, které se nám naskýtaly minulou výpravu. Však jsem se na ta místa mnohdy vracel ve svých snech a častokrát jsem přijížděl na lovné místo, které mě nezklamalo – ani doma v posteli. Bohužel nám nebylo přáno a sny zůstaly nepřeměněny ve zkutečnost. Žádné z osvědčených míst, které jsme podruhé navštěvovali nám nepřineslo rybu. Zjištěním velkého neúspěchu jsem se nenechal sklátit, ba naopak – začala pro mě nová mise, nová dobrodružství.
Bylo nutné nezaobírat se neúspěšným začátkem, ale pustit se do hledání nových míst. Neboť jsem byl přesvědčený už před odjezdem, že není moc dobré spoléhat na úrodná místa minulého roku, zapůjčil jsem si echolot a připravil se na možnost, která také vyšla v reálu. Teď jsem byl nesmírně rád, že moje dlouhé smýšlení o naší letošní cestě do Norska přišlo vhod. S tímto nezbytným pomocníkem bylo vše snadné. Projezdili jsme nespočet nádherných míst a já tím pádem začal poznávat kouty našeho fjordu od znova a věřte nebo ne, každý z nich byl dle mého názoru hezčí než ten předešlý - každý měl své kouzlo. V jedné zátoce jsme byli obklopeni skalami ze všech stran, pak jsme našli místo, kde bylo podle echolotu 12m hluboké a nám se při pohledu na dno zdálo, že je přímo pod vrtulí motoru člunu.
Ptáte se, proč jsem vyhledával místa na vláčení? No, nevím, jestli mi znalci mořského rybolovu dají za pravdu, ale podle mého je pilker strašně těžký a po 20-ti minutách mě z něj bolí ruce i místo na těle, kde se zapírá rukojeť prutu. Ale vraťme se zpět k naší výpravě. Ideální místo na vláčení je do hloubky 30m tzn. Mělčí místa, kde jsou dna z části porostlá. Nám se zalíbilo místo s 10-ti metrovou hloubkou, kdy na ploše 2m hloubka spadla na 22m. Vybíral jsem na vláčení u dna pestré twistry o velikosti 7 – 10cm. Hlavičky jsem dokupoval 50-ti gramové, aby rychleji klesali a měly dostatečně dlouhý a velký hák. Po nálezu jednoho pro nás dobře vyhlížejícího místa už nám nezbývalo mnoho času do příchodu západu slunce. Proto jsme si ho označili na mapě a rozhodli jsme se, že ho navštívíme další den. Do campu jsme se vrátili těsně před setměním. Babička už o nás začínala mít starost a čekala s večeří.
První den nám končil a rozhodně se nedá říci, že byl neúspěšný. Výprava určená k výběru lovných míst nebyla zbytečným mrháním času a navíc pár ryb jsme chytli, což nás dost naladilo. Minulý rok nám tam kdosi říkal, že je jakýmsi pravidlem, že první 3 dny je moře jako bez ryb. Až čtvrtý den se jakoby otevře brána a ryby začínají brát. Minule se nám ale toto tvrzení ověřilo jen z části, po dvou dnech se totiž moře otevřelo a umožnilo nám potěšit se s úlovky. Většina ulovených ryb byli kelleri kolem 30 cm a nesčetné množství makrel. Ty nás tento rok překvapily svou velikostí. Oproti uzeným makrelám, vystavených ve výloze nejednoho obchodu, byly naše úlovky značnějších rozměrů.
Na večer jsme se celá parta sešli u táboráku, hrálo se na kytary, doprovázené mandolínou a fantastickými tóny foukací harmoniky. Byli to příjemné chvilky, strávené při stmívání a praskání ohně a ještě hezčím šumu moře. Kolem půlnoci se už pár jedinců odtrhávalo do postelí, ostatní tam zůstávali až do brzkých ranních hodin. Zima večer nebo v noci nebývala, jen když foukal vítr z moře – ten byl opravdu studený.
Další den jsem ráno vstal a děda už čekal oblečen a vybaven na loď. Určitě se těšil stejně jaké já. Rychle jsem šel na snídani, mezitím nosil vše potřebné do loďky. Převlékl jsem se a bez dalšího otálení jsem seděl v loďce. Cesta na naše místo z předešlého dne trvala asi 30 minut. Nebylo to zrovna blízko.
Cestou tam jsme projeli kolem přístaviště městečka Aure. Bylo příjemné sledovat život vesničanů, kteří na nás z ulice mávali. Na druhé straně se nám naskytl pohled na skálu, která sloužila jako pilíř mostu na druhou stranu souostroví.
„Hurá“ dojeli jsme na místo. Já okamžitě nahazoval můj jedovatě oranžový twistr a nechal ho klesat na dno. Lehkým seknutím zvedám twistra kousek po kousku zpět k lodi. Při většině záběrů byla reakce při prvním a druhém zvednutí. Záběry to byly opravdu nádherné, protože i malá treska – kolem 50-ti cm – má sílu jako hrom. To jsou proste rány do udice. Děda chudák měl nevýhodu při nahazování, neboť mu chybí u 3 prstů první články a to na obou rukách. Málokterý nához se mu povedl. Bylo mi ho líto, tak jsem mu vždycky nahodil. Bohužel si dokážete představit jaké měl problémy s navijákem při záběru. Pozoroval jsem ho, jak zápolí s kličkou. Jeho zápolení doprovázelo mohutné nadávání a lamentování, protože můj děda je tak trochu cholerik většího rozměru. Nadává na všechno, co mu nejde a co není podle něj – znáte to! Každopádně byla podle něj všecho moje chyba. Ale co, byl jsem obklopen krásnou panenskou přírodou a nechtěl jsem si nechat kazit náladu na rybách. Přehlížel jsem ho a motal kličkou.
Najednou rána! Brzda hrčí, vlasec na cívce ubývá a ubývá a únava ryby nejde znát. Tohle zápolení vypadá ještě na dlouho, proto zasahuji. Nehraji si s brzdou, jen zkouším rukou ztížit rybě odpor při odebírání vlasce. Srdce mi buší asi rychleji než mému protivníku tam dole pod hladinou. Celou dobu si v duchu říkám: „Romčo, prosím tě, neztrať ji, bacha ať se neurve..“. Toho jsem se obával asi nejvíc. Se soupeřem jsem se přetahoval dobrých 20min. Nechtěl jsem se ukvapit, protože jsem nevěděl s kým mám tu čest a kolik vydrží můj vlasec. Podle rad mých známých jsem si vláčku vybavil vlascem do 0,28, ovšem pak má člověk co dělat, aby si pořádně zabojoval, neurval hned na začátku a dovedl souboj ke svému vítězství.
Po delší zdolávací době jsem ji zahlédl pod loďkou. V tu chvíli mi bylo jasné, že je to moje životní ryba. Na chvíli jakoby se zastavil čas – roztřásly se mi kolena radostí a nelžu Vám, když říkám, že mi po tváři stekla nejedna slza. Měl jsem obrovskou radost a nemohl jsem se dočkat až ji vytáhnu. Chvilku jsem sledoval její marný boj pod hladinou na druhém konci. Jakmile děda spatřil můj úlovek, nastaly zmatky. Hledal gaf a rozhoupal při tom loďku. Já se snažil udržet rovnováhu, ale při přešlápnutí jsem cítil pod nohou špičku gafu. V tu chvíli děda s velkou radostí v očích přiskočil a cukl s úspěšně nalezeným předmětem tak, že mi podjela noha. Při pádu slyším nemilosrdné zvuky vlasce zadrhávajícího o rýhy na boku člunu....“Švih,“ - špička prutu se narovnala a vlasec vlál větrem jako vyvěšená vlajka s výrazným obrovským nápisem: „Právě vám uplavala ryba snů!!!“
V tu chvíli koukám na vlající vlasec a nechápu a nevnímám vůbec nic kolem sebe. Tohle zklamání bylo pro mě tou nejhořčejší chutí prohry. „No nic!!“ řekl jsem nešťastně..dáme tomu pauzu, pojedeme k obědu a potom se uvidí..
Při obědě jsem babičce sklesle vyprávěl celý děj, protože na mě poznala, že nejsem v náladě. Bylo jí líto mého neúspěchu v boji, proto jsme po obědě poseděli u piva a odpočívali. Bylo nádherné počasí a já se rozhodl, že tímhle nekončím. Popadl jsem dědu a hurá na naše místečko.
Vzhlédl jsem k blížícímu se místu a dostavila se další vlna zklamání. Bylo zabráno jinými rybáři, pokoušejícími štěstí při lovu. Nechtělo se mi odjíždět, zůstali jsme, ale moře nám už v tuto chvíli nebylo nakloněno. Občas zabrala menší treska kolem 40-ti cm, boj s velkou rybou už se nám pro tendo den nenaskytl. Zkrátka, domů jsme jeli téměř s prázdnou, tedy až na pár makrel a dva poláky.

Další dny ubíhaly jako voda. A najednou tu byl den, na který jsem čekal – den před odjezdem. Už na začátku výpravy mi něco říkalo, že právě toho dne chytím největší rybu za celou výpravu. Po domluvě s dědou jsme vyrazili na výše zmiňované místo s tím, že se odtud necháme unášet od té lavice daleko od ní.
Nejdřív jsem vybral jedovatě zeleného twistra a začal házet děda dal přednost žlutému a po pár nevydařených pokusech o nához to vzdal a koukal na mé počínání. Po delší době bez náznaku zájmu tam dole jsem dostal pocit, že teď je právě na čase zkusit úplně něco nového. Volba připadla na 80-ti gramový pilkřík v podobě rybičky. První náhozy byly zkušební – lítalo to pěkně daleko. Poté jsem se dal do prochytávání obvyklého místa. Nahodím, nechám klesat a najednou se zastavil, zdálo se mi, že tahle reakce přišla velice brzy – v porovnání s reakcemi twistra. Zaklapl jsem a jakmile ryba ucítila potah v tlamě, tak to otočila kamsi, neznámo kam hlavně pryč.
V tomto okamžiku se dostavila stejná scenerie jako v předchozím dobrodružství. Srdce bušilo „ostošest“, kolena se třepala – radost byla viditelná. Po 25 minutách zápolení skončil polák v bedně. Byla to nádherná ryba – veliká, těžká, krásně zbarvená, která se nevzdávala do poslední chvíle boje. Dopřála mi krásný pocit z výhry velkého boje. Měřila kolem 82cm. Mrzí mě, že jsem ji nepustil, rozhodně by si to zasloužila! Bohužel, než jsem stačil cokoliv namítnout, děda měl v ruce gaf a další jeho počínání nemusím popisovat. Byl jsem spokojen a v podstatě už smířen, že se blíží odjez domů.
Po téhle parádě delší dobu nepřišel záběr, pak začli brát menší ryby kolem 30 – 40 cm. Byla to neuvěřitelná chytačka, štěstí mi přálo..co nához to ryba na háčku. Po zbytek rybaření zůstala návnada stejná, protože jsem si byl jist, že to byla ta nejlepší volba na naše místo, neboť mi zabrala druhá velká ryba. Rozjela brzdu a valila si to do hloubky. Během chvilky se mi podařilo ji pozastavit a otočit než se zase rozkoukala a vyrazila směrem, který měla v plánu, čili dolů. Naše tahanice se opakovala pořád znovu a znovu – to, co jsem namotal, její silný tah zase odmotal – pro tuto chvíli jsme oba byly stejně odhodlaní a stejně bojovní. Nakonec také zkončila dědovi na gafu. Byla menší než můj předešlý úlovek, ale pořád ještě veliká. Měl jsem obrovskou radost a nedokázal jsem si představit lepší zakončení výpravy za mořskými rybími kráskami. A jak se říká: „V tom nejlepším se má přestat!“ Vyrazili jsme, i když neradi s dědou směr břeh do campu pobalit věci na den „D“.
Den odjezdu se blížil až příliš rychle. Nikdo tomu nechtěl věřit. Ta nádherná příroda to nekonečné moře, ty skály do nebe a hlavně ty nádherné ryby, za kterými jsme sem všichni vyrazili. Jistě nám všem bylo smutno už ještě dříve než jsme nasedali do autobusu. Při absolvování zpáteční cesty se připomněly aspoň atmosféry večerů – pár chlapů vytáhlo kytaru a začli hrát.
Zážitky celé naší party byly nesčetné a hlavně nezapomenutelné – kouzlo Norska omámí bez pochyby každého. Mohu říci, že jsem nasbíral spoustu zkušeností. Bez váhání jsem si je ještě v autobuse všechny sepsal. Pár příkladů:
Používat echolot spíš jen na hledání hloubky a neřídit se jím zda jsou pod lodí ryby či ne.
Velmi dobře fungoval ze začátku oranžový twistr 50g do hloubky 30m spíšs kolem dopoledne a odpoledne, ne ráno a ne v poledne..
Další věc, co se osvědčila, byl ke konci stříbrný pilkřík. Záběry přicházeli při jeho klesání, ne při mém tahání..
Doby lovu ryb byly někdy pravidelné a někdy ne… měli spíše fáze… nedá se říci, že ráno brali a v poledne ne, protože další den jsi vyjel ráno a nechytil jsi nic, zatímco den předtím jsi měl plno.
Každopádně bylo vždy, co dělat. Hledat místa, pozorovat hladinu nebo prostě zastavit a rozjímat se nad tou nádherou kolem dokola. Tato výprava opravdu stála za to. Nejraději bych ji podnikal každým rokem, ale přece jen, teď na závěr mohu říci, že mé srdce i nadále patří kaprům.
S nádhernými zážitky z Norska se loučí Roman Miklík za Junior Club CT Akvarius.

Zpět
Vytvořte si webové stránky zdarma! Webnode